I wanna break your heart, ..cause you sucks me!..

25. března 2010 v 20:20 | xoxo
Tak já už vážně netuším.
Mně všechno tak nehorázně sere.
A teď se chovám jako pubertačka. Za pár měsíců u mně zaťuká Dospělost. Ale já se pořád cítím jako malá holka. A mám chuť křičet a nadávat a jsem tak nehorázně naštvaná ani vlastně nevím proč. Mám chuť na všechny zakřičet ať se o mně nestarají a přitom to vlastně chci. A pořád se mi něco nedaří. A pokud ho chci, tak vím že ho nikdy mít nebudu. A já ho chci. Začínám se vlastně podobat malýmu děcku... mami, ja chci tuhle hračku! Já chci!
Neustále se opakuju a pořád melu o tom samým. Že on je fajn. A co se to se mnou děje? A co když už s někým chodí a myslí si že já jsem ta trapka co na něj furt čumí. Já na něj nechci čumět a chci se aspoň usmát,ale pokaždí mi ten výraz tak nějak ustrne. Nechci už o něm mluvit, ale přitom to pořád dělám. Neřekla jsem o něm ani kámoškám, protože když jsem se jim svěřila o někom minule tak si ze mně M. dělala pořád srandu a vlastně mně před dotyčným neustále srážela. Hmm kamarádi. Beztak si s M. moc nerozumím.
Jsem zmagořená. Chodím po školních chodbách, nevnímám co říkají kámoši, jen se rozhlížím kolem a doufám že ho uvidím. A když ho konečně vidím, tak se začnu stydět a sklopím zrak. Vím, že beztak to nemá cenu. Určitě ke mně nepřijde a neřekně.."Hej tak co jak se máš?..máme na sebe nějaký štěstí co?...já jsem nějakej E. ..a tak mně napadlo..nechceš to se mnou dát dohromady?" xDD no jasně. Tak tohle je ta moje bujná fantazie.
A víte co? Chci zhubnout. Já chci být strášně hubená. Nejsem jedna z těch ana-nevimco. Vlastně jsem kdysi byla, ale je to over. Chci se ztácet před očima a pak úplně zmizet. Nazveme to nějak poeticky..co třeba pomalá smrt?
Proč jsou lidi tak povrchní? A mně je to všechno vlastně úplně jedno. Mně je jedno jakej kdo je, mně je jedno že se na světě dějí i horší věci, mně je jedno že támhle v Iráku se lidi zabíjejí a že v Somálsku hladovějí děti. A mně je to vlastně všechno jedno. Jsem sobecká. Je mi to všechno jedno. Chci tuhle větu vmést do tváře každému kdo mi řekně že jsem sobecká a každému kdo po mně něco bude chtít. Já jsem se prostě neměla narodit. Tyhle myšlenky se nikdy neměli zrodit. Řekla bych že nejsem povrchní člověk, právě naopak.
Já nevím co se to děje, ale asi právě zažívám takovou zvláštní chvilku euforie. Ačkoliv je to dávno co jsem četla "Veronika se rozhodla zemřít", přesto si myslím že ve mně něco zůstalo. Ta knížka je sama o sobě taková zvláštní, ale tak nějak mně donutila se povznést. Právě teĎ, v tuhle chvíli je mi všechno nehorázně jedno. I kdyby sem ke mně do pokoje vrazi masovej vrah, bylo by mi to ukradený. Já bych ještě zakřičela: "Tak jo, do toho, zabij mně, když si to tak přeješ?" Proč bych měla být tako sobecká a nedopřát ti to...csss. Tak tomuhle se lidi říká schizofrenie. Já se vážně rozpadám. Anebo je to hraniční porucha osobnosti. Můžete si to vygůglit.
Mám v sobě asi tak tři kafe. Klepou se mi ruce a srdce mi asi vyskočí. Jak asi vypadá infarkt? Možná proto mně momentálně všechno tak sere. Vnímám tak třikrát citlivěji všechno kolem mně. Radím Vám, nezkoušejte to.
Zítra jdu na koncert, on tam nebude. Ano vím to, od čeho je přece fejsbuk že.Ani ho nemám v přátelích, nevím co by si o mně pomyslel, kdybych si ho tam "ta cizí" holka přidala. Ale co mi je vlastně do toho. Za prvé, on mně beztak nechce a za druhé kdo by chtěl tu holku s rovnátkama že? Jo no rovnátka to je další věc, která mi moje sebevědomí opravdu zvedá do "závratných výšin".
Já myslím že tenhle článek je zas nějaký moje duševní rozpoložení který mám teď dost často.
No ano, jak říkám, porucha osobnosti. Ted je snad moje jediný přání umřít. O ano tak mám i takový sebevražedný skolny a depresivní myšlenky. Všechny vás deptám. Omlouvám se, vážně jsem se neměla narodit. A nenávidím sebe a svoji ironii. Myslím, že v myšlnekách jsem ten nejhorší člověk, co jste kdy viděli.
Nevím jak vy, ale když jsem si minule zpětně pročítala svůj článek, mám ze sebe takovej divnej pocit. A taky mám z těch bílých písmenek na černým pozadí mžitky před očima.
 A mám vás všechny ráda.
I wanna die, oh god! Tak mně už sakra někdo umlčte, zabijte, i dont care..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Borůvková slečna Borůvková slečna | Web | 25. března 2010 v 20:46 | Reagovat

Takové pocity znám. Tolik si někdy přeji křičet, rozbíjet věci a dostat ze sebe zlost, smutek a trápení.
Zaláskovaní lidi moc svět nevnímají. Mají svůj vlastní svět. Stejně jako ty, chodím ve škole po chodbách a snažím se spatřit jeho. ON prostě mě něčím přitahuje a já nemůžu přestat vyhledávat jeho pohled i když vím, že zřejmě někoho má a že mu nestojím ani za podělanej úsměv. I když to nemůžu vědět, třeba by stačilo kdybych se usmála jako první, ale já jsem jako ty jak říkáš "strnulá" ..
Vampire diaries .. *in love* ♥♥

2 ichos ichos | 26. března 2010 v 11:06 | Reagovat

jak pises o ty hranicni poruse...ja pred par lety bojovala s "divnyma myslenkama", nic prijemnyho, ale preslo to, mozna i diky priznivym okolnostem kolem me. Muze se mi to ale vratit. U doktora jsem nebyla, presto si myslim, ze pokud clovek upada do stavu, ktery ty popisujes, zkusit by to mel. Spatna nalada, depka apod. muze byt stav mozku, kteryho se bez leku nezbavis. Pripadne i nejaka terapie muze pomoct. Ber to jako radu. Ode me teda moc nesedi, protoze ja se v dobe, kdy mi bylo nejhur, k navsteve psychiatra neodhodlala. Ale snad ten strach neni na miste, chodi tam vic lidi, nez si myslime...Good luck, xoxo

3 Tessa* Tessa* | Web | 28. března 2010 v 12:38 | Reagovat

Zmazal sa mi komentár, dosť dlhý... Takže asi už len stručne...akoby som ja písala tento článok, mám to podobné a už prestaň s tými rovnátkami! Dnes ich má aspoň každý druhý a aj tak ich večne nebudeš mať. :) A to trápenie pre nejakého debila poznám veľmi dobre. Poradila by som ti že sa na neho vykašli, lebo toto fakt nikde nevedie,ale nie je to až také ľahké. Prežívala som to isté na základke, som ho stále hľadala očami potom sa hanbila a dúfala že príde za mnou a hodíme reč. :D Hrozne naivné. Chcela by som ti pomôcť ale to asi sama musíš chcieť. Jednoducho sa musím zaprieť a povedať si , že niečo vo svojom živote zmeníš, pretože nezahoď svoje mladí (:D) tým že budeš mať dookola depresie.. Aj keď ti to hovorí tá pravá a možno práve preto.. Viem aké to je a viem, že to nestojí za to, hlavne nie chalani. A som taká istá, tie depresívne myšlienky, a to všetko... Som stále decko, ktoré sa bojí dospelosti. A ja ťa mám tiež rada, takže máš pre koho žiť. ;D :) Prestaň myslieť na niečo také ako je smrť.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.