Říjen 2010

Not following you.

27. října 2010 v 23:01 | xoxo
Je mi to všechno jedno.
Nenávidí mně vlastní matka.
Řekla mi to do očí.
Asi jsem se vážně neměla narodit.
Za to jaká jsem.
Neměla bych to tu zveřejňovat, protože za
a) vypadám že chci vypadat jako chudinka
b) někdo o tomhle bogu ví...

...a je mi to vlastně jedno.

Včera jsem chodila celý den a večer po městě. Nemůžu být doma, já už nemám domov. Chci aby už přijel. Schovám se mu do náruče a budu nadávat jak je svět hnusnej.
Bojím si, že si ze mně ten kluk dělá jen srandu.
Protože když mně nenávidí vlastní matka ..jak mně může mít rád někdo jinej.,

Udělala jsem si znova tu ošklivou věc.
Po který mi zase zůstanou jizvy.
Na tý mý podělaný ruce.
Krev.
On o tom neví.
A nevím co tomu řeknu až to uvidí.

Chtěla jsem to zase všechno skončit.
Ale nemám ani na to.

Life before the lobotomy.

24. října 2010 v 19:44 | xoxo
Miluju ho. Fakt. Vím, že to olituju. Určitě se pohádáme, zjistitm že je to kretén, a dám mu pořádný kopačky.Ale miluju ho. Všichni jsou kreténi, přesto bysme bez nich nevydrželi. Oni nemůžou za to že jsou takový pitomci.
No dlouho jsem studovala chování tohoto podivného stvoření jménem Muž. Zajímavé. Nedají se přečíst, ani prostudovat. Nedá se o nich nic zjistit. Jako tajemnej hrad v Karpatech.

Byla jsem včera z jistýctých důvodů totálně zdeptaná. Zase to byla moje chvilka, v těhle chvilkách jdu klidně sama večer do lesa a je mi úplně ukradený jestli se mi něco stane.
Tak včera jsem měla tuhle chvilku, a tak místo toho abych seděla ve škole, kam je podle mně poslední dobou zbytečný chodit, jsem se šla projít. Prostě jsem se sbalila, sedla na autobus a jela domů...jakožto plnoletá osoba si to můžu dovolit. Zatím.

Kdo se bojí, nesmí do lesa.
Našla jsem úplně úžasný místo. Je to kousek za městem, zašité na kraji lesa. Ten les začíná teplým mechem a takovou mýtinou. Je odsud skvělej výhled na celý okolí. Když jsem šla dál po cestičce, tak jsem cítila jako by mě táhla nějaká ruka a najednou se přede mnou objevil posed. Starý myslivecká a rozviklaný posed. Málem jsem si pustila do kalhot, když jsem lezla nahoru. Ale stálo to zato. Za mnou se rozprostíral hustý les plný záhad a taky tam ťukal do stromu datel.Jak uklidňující.
 Prostě tohle místo mi stálo za moje vymrznutí. Možná, že tam někdy vemu jeho...ale bude si to muset zasloužit.

Moje hlava je plná příšerných starostí. Mám noční můry a je to čím dál horší. Jako posedlost. Moje posedlost jedním problémem. Nemůžu ho tady napsat, je to velmi osobní. Pár kamarádů ví o co jde. Stejně to ale nikdy nepochopí.

Ke všem se chovám jako neskutečná kráva. ANi se nebudu divit, když mě kámoši prostě nechají ve štychu ať si všechno vylížu sama. Já se jim vážně nebudu divit.

Vždycky jsem si myslela, že přijde obdoí, kdy se mi bude konečně dařit. Mám kluka, škola mi celkem jde, přesto se mi chce umřít.
Chce se mi umřít. Protože chyba je a vždycky bude ve mně.
Že mně moje rodina nenávidí a já už vlastně ani nevím proč.

I am just afraid.

10. října 2010 v 11:16 | xoxo
Nanananana...
Nasrat.
Já ani nevím jestli má cenu nad tím přemýšlet a vůbec to nějak řešit.
Myslela jsem si ,že je to můj vysněnej,že bez něj nedokážu žít. Že je kus mně a já jsem zase ten jeho kus. Ale lže. On mi lhal a lže pořád.
  I když má své chyby, není dokonalej. Ale tohle už je moc. Už jeho chyby nemůžu dál tolerovat, protože mi přerůstají přes hlavu.
Tohle není krize, tohle je konec.
Bojím se, že už to s ním nadále nevydržím. Že se zase naleje a když je nalitej tak je agresivní a chová se ke mně jako k odpadu. To přece není normální. Vůbec nedá na můj názor, že by měl žít trochu zdravěji.
A vůbec všem chlapům bych vzkázala...nasrat!
Nejsem žádná pitomá feministka, ale oni jsou vážně kreténi.
Nepřemýšlí dopředu, oblbnou holku stylem "oo fakt tě hrozně miluju" a když holce konečně dojde, že to není pravda, tak je pozdě.
Nevím jestli to mám dnes ukončit, nebo tomu dát čas.
Když tomu dám čas, tak se ze mně stane možná tolerantní blbka, co za ním běhá jako slepice pokaždé když mu rupnou nervy. Ale zase budu mít někoho po svém boku, někoho (když není zrovna nalitej a v blbé náladě) koho můžu obejmout atakdále..
A když to dnes skončím, tak budu víkendy trávit sama, protože jsem díky němu ztratila několik nejlepších kamarádů.
Tak.
To jsem to teda dopracovala.
Měla bych začít žít úplně jinak, ale něco mi v tom brání. Není to lenost (možná trochu), je to spíš strach. Nebo divnej pocit. Mám často sevřený žaludek, nervy, obavy, strach. Blbej pocit ze všeho. Možná je to i bezmocnost. Že nemůžu nic. Že by mě mohl kdokoliv rozšlápnout..jen tak...
Včera jsem kvůli němu brečela, protože on je takovej. Že se nedokáže změnit. Že mě stáhne sebou do podsvětí. Snažím se, ale možná už to dlouho nevydržím. Mluvím samozřejmě o tobě, ďáble.